Ze vzdálenosti několika let podává autorka hořce posměšný obrázek zákulisí "sametové revoluce", z pozice znalkyně všech zúčastněných ji líčí jako veskrze amatérské představení osob, jejichž identitu lze pod nekonkrétními přídomky a "pseudonymy" snadno rozpoznat. Po letech, které revolucionáře rozdělily na "pány" a "kmány" stojí autorka jednoznačně na straně "kmánů", dál ale vstupuje do prostoru fikce, v níž všichni a všechno končí nečekaně. Příběh je stavěn s nadhledem literárního scénáře, jako by postavy byly jen rolemi na divadle, existujícími jen natolik, nakolik se autorce zachce.